Ch. Tashi Bodjul H'Aran Horpa

Novinky z mého života: rok poté (2002)

Zjišťuji, že to člověčí mládě (je kluk - Kamil) roste docela rychle. Aby ne, když ho panička pořád krmí. Já dostávám najíst jen jednou denně a on alespoň čtyčikrát. Už je s ním docela legrace. Přetahujeme se o hračky, já beru jeho a on zas moje. Začal i chodit, ale na honění to ještě moc není. Vidím v něm velikého spojence co se jídla týče. Rád se se mnou dělí - jedno sousto sobě a dvě pro mě. Myslím, že je to spravedlivé. Já bych se s ním také rád rozdělil o granule. Ne, že by neměl zájem, ale vždy včas zasáhne panička. Maximálně je tak stihne rozházet po celé kuchyni.

Nedávno mi panička provedla strašnou věc - odjela si klidně na týden pryč a mne nechala doma. Já, „paniččin závislák”, jsem celou dobu poctivě truchlil. Už jsem myslel, že přiveze domů dalšího mrňouse. Pak jsem ale pochopil, že jela s mojí maminkou do Francie za nějakým pěkným pejskem. V říjnu se už narodili moji mladší sourozenci. Zatím jsou ještě malí, ale už se těším, jak se budeme honit.

aran02.jpg (32774 bytes)
Výstavy mám rád - je to pěkný výlet autem, vídám se s milovanou Utinkou i dalšími pěknými holkami a zařádím si i s bráškou Tašíkem. Panička mi letos výstavy dopřává ostošest. Prý se musím naučit předvádět. Myslím, že už dělám pokroky - v srpnu na výstavě v Bratislavě jsem se docela snažil a za odměnu jsem dostal místo piškotů dobroučké masové placičky. To teda nevím, co dostanu, až se budu snažit ještě víc - že by půlku prasete? - hmmm. To by mi bylo asi hodně zle. Je fakt, že jsem strávil i přepálený tuk z pánve, který jsem objevil u známých na chatě. Umím i jiné lotroviny. Kromě toho, že jsem paničce sežral těsto na buchty (pak mi v bříšku pěkně kynulo), skáču za rybami do rybníku, padám do strouhy místní kanalizace, skáču z okna, atd, jsem ale v jádru hodný klidný pejsek.